Souhlasím s tím, že jsme průsečíkem sil makrokosmu a mikrokosmu. Vesmírné a kvantové fyziky. To proto jsme takové pytle blech. To proto jsme takoví tragikomici, fanatici, romantici, snílci, psychosomatici a čtenáři. Otáčíte se někdy za sebe a díváte se do hlubin svého odžitého času? Vidíte tam nějakou kontinuitu nebo spíš postmoderní skládku? Přiznávám se, že při pohledu do zpětného zrcátka nad sebou většinou nevěřícně kroutím hlavou. Asi jsem to já, kdo by to jiný byl, ale je to teda pěknej maglajz. A to jsem se nedávno chtěl ještě přihlásit na stará kolena ke studiu astrologie (uvidíme, až ho znovu za dva roky otevřou). To všechno píšu jako předznamenání mých knižních doporučení. Takže pozor – šedesátiletý chaotik, mlátící sebou ode zdi ke zdi v mixéru světa, monoteistický vyznavač Slunce a zahradnický učeň s plnou odpovědností doporučuje vaší pozornosti svůj knižní svět. | | | A začínáme ateismem. Jsem v takové fázi, kdy mi boží věci a všechny ty teologie lezou pěkně na nervy. Staré rezavé brnění, které vám v 21. století nutí vyznavači jako nejpotřebnější oblek života. Nevěřím. A se sympatiemi listuji v knize Jak být dobrý bez pánaboha. Filozof Tomáš Hříbek v ní ve svých sebraných textech obhajuje existenci bez božstev a přirozeného mravního zákona. Připomíná New Atheism a tzv. čtyři jezdce Apokalypsy (Dawkins, Harris, Dennett, Hitchens). Jeho reflexe jsou podnětné, jeho úhel pohledu na řadu témat ojedinělý v současném českém diskursu. Tak třeba: má obhajoba křesťanství u Tomáše Halíka pořád ještě blíž ke katolické církvi nebo už je to spíš společenská psychoterapie? Pod jeho palbou se ocitají Slavomir Žižek i Alan Badiu, tito dva „současní komunisti“, hájí „skutečný“ liberalismus proti antiliberálům, kteří chtějí omezovat lidské svobody ve jménu dobra (jako je např. nedávno zemřelý Alasdair MacIntyre). Argumentuje pro eutanazii a nechápe, kde bere náboženství takovou evidenci, že je prospěšné pro současný dobrý lidský život. Nic takové prý nelze jakkoliv doložit. |  | | | Po předchozím asi nepřekvapí, že jsem nemohl nechat jen tak knihu s názvem Temné náboženství. Jungiáni George J. Didier a Vladislav Šolc píší o lidském stínu, který často náboženství vůbec nijak nekultivuje a snaží se ho jen ze života vytěsnit. A to má své následky. V předmluvě knihy psychoterapeutka Eva Lábusová píše: „Stojí za to porozhlédnout se ve svém spodním světě, v oblasti svého stínu. Bude lépe, až pochopíme, proč a jak dosud nepoznané temné části nás samých volají po naší pozornosti a že člověk je vpravdě nebezpečný tvor, dokud je motivován a poháněn právě jimi. V tragickém zaslepení někteří nechápou, že nejde o to dokázat existenci světla, nýbrž poukázat spíš na existenci slepců, kteří nevědí, že jejich oči mají něco vidět. Je málo světlo chválit, pokud ho nemůžeme sami vidět. Aby vnitřní nazírání bylo možné, je třeba k němu nejprve uvolnit cestu…Zároveň je třeba zdůrazňovat, že spirituální prožitky nemohou psychoterapii nahradit, a nastává i problém, pokud si někdo od transpersonálních zkušeností slibuje automatické vyřešení svých potíží psychologických.“ |  | | |
|
|
|---|
|
Kanaďanka Sheila Heti mě přesvědčila svým Mateřstvím. Strhující knihou o skutečném poctivém hledání toho, jestli a případně jak být v dnešní euro-atlantické civilizaci matkou. A tak jsem bez rozmýšlení pořídil její Abecední deníky. Deníky už jsem měl v ruce různé. Ty hodně spontánní, i ty hodně stylizované. Vysoce literární, i skutečně heslovité. Poměrně přehledné, i těžko srozumitelné. Ale nepamatuju se, že bych četl deníky jako 100% umělecký koncept. Tedy původně to asi byly denní zápisky, ale pak se autorka rozhodla, že je abecedně seřadí podle počátečního písmena, kterým věta začíná. A tak se nám různé věty z různé doby dostaly do nových kontextů. Bláznivá hra. Dobrodružství přeskupení a náhody. Tak jsou to ještě deníky nebo už ne? |  | | |
|
|
|---|
|
Sir David Attenborough je synonymem pro populárně přírodovědný dokument. Díky možnostem BBC a entuziasmu popularizátora, jsme do svých civilizovaných domácností dostaly neuvěřitelné obrázky přírody snad ze všech koutů planety. National Geographic ve filmové podobě a s naléhavým komentářem, kde je poučení i varování vysekáváno onou neopakovatelnou attenboroughovskou dikcí. Teď siru Davidovi vyšla v jeho 99 letech kniha o tajemstvích oceánu (a filomový dokument pochopitelně taky). Prý je to poslední divočina na Zemi. A chováme se k ní stejně nezodpovědně a chamtivě, jako k té na souši. Taky vás při koupání v moři už někdy napadlo, že plavete ve vlastně té samé vodě, ve které kdysi vznikl život a nadnášela nejrůznější jurské potvory? Prostě je to jako vlézt do vany po askeptosaurovi. |  | Když má něco podtitul „anarchistická Tóra“, je třeba zjistit, o co jde. Knihu Cikánský Mojžíš napsal Maďar z Egeru Zsolt Kácsor (1972). Z vězení do Indie se rozhodne „svůj lid“ vyvést zfetovaný Cigán. A je to tady literární divočina ala Topolova Sestra. V téhle halucinaci vystupují mimo jiné Křivák, Nuzák, Krutibrk, Krásná Odpouštějící Paní a fragmenty všemožných mytologií v takovém spasitelském guláši, jaký bývá k vidění snad jen na cigánských pestrobarevných oltářích. |  |
|
|
|---|
|
A co čeká první v mojí knižní frontě? Kniha, kterou napsala dvojice autorů, kterou mám osobně rád. Jan Němec a Jana Šrámková. Jan Němec je šéfredaktorem literárního měsíčníku Host, který všem zájemců o literaturu opakovaně doporučuju. V jeho novém čísle je na obálce právě Jana Šrámková a uvnitř čísla je s ní obsáhlý rozhovor. A nejen o knize Byt, ale vůbec o jejím přístupu k psaní a životu. Byt je pokus napsat text ve dvou. Základním obrysem je půdorys bytu, který obývá on o víkendech, ona zbytek týdne. On se stará o umírajícího otce, ona odešla od partnera. Oba autoři o sobě a vztazích a světě vždycky hodně přemýšleli, Honza píše knihy, o kterých vím, že mnohým připadají vyumělkované, Jana se se psaním pro dospělé nadlouho odmlčela (za svůj debut Hruškadóttir získala Ortenovu cenu v roce 2009) a psala skoro výhradě dětské knihy. Mám očekávání, mám předporozumění, mám taky pochopitelně předsudky. Jakpak se asi Weiss ubytuje? |  | A nakladatelství, na které bych rád upozornil? Tak co třeba TAKE TAKE TAKE. Kdysi jsem se s nimi seznámil díky perfektnímu projektu ilustrované Ústavy ČR. A pak také ilustrované a povídkami doplněné Deklarace lidských práv. Bylo vidět, že si budou nakladatelsky dělat, co budou chtít. Teď jsou pro mě vydavatelem Sheily Heti. A novinky Marka Torčíka. | Závěrem – abych potvrdil ten svůj osobnostní maglajz – ať promluví zesnulý. Tohle vzkazuje ve svém Dopise o úloze literatury papež František:
Co se týče obsahu, je třeba připustit, že literatura je jako „dalekohled“ – podle slavného Proustova příměru – namířený na bytosti a věci, nepostradatelný pro zaostření na „velkou vzdálenost“, kterou každodennost hloubí mezi naším vnímáním a celkem lidské zkušenosti. „Literatura je jako fotokomora, v níž lze zpracovat obrazy života tak, aby odhalily své kontury a nuance. K tomu tedy literatura ,slouží‘ – k ,rozvíjení‘ obrazů života“, k tomu, aby nám kladla otázky po jeho smyslu. Slouží zkrátka k účinnému prožívání života. | Tomáš Weiss, medziknihami.sk |
|
|
|---|
|
|
| | Kozia 611/20, 811 03, Bratislava |
| Tento e-mail sme vám poslali, pretože ste sa prihlásili k odberu newslettru alebo ste u nás nakúpili. Chcete sa odhlásiť? Ak naopak poznáte niekoho, kto by chcel dostávať správy o dobrých knihách, do odberu newslettra sa môže prihlásiť na tomto linku. |
| | |
|
|
|---|
|
|
|
